7. května 2014

AUSCHWITZ & BIRKENAU 2014


Tak jo, odhodlala jsem se. Jdu na to. Napíšu vám článek o tom, jak jsme navštívili Osvětim. Vše, co tu budu psát jsou mé vlastní pocity a dojmy. Fotky jsou stáhlé z Instagramu, protože jsem foťák s sebou neměla (a jsem za to ráda) a fotky, které fotili učitelé zmizely.
V úterý večer jsem se bála usnout. Bála jsem se zítřka, toho, co se mnou udělá psychika po tom, co vejdu do koncentračního tábora v Osvětimi. A taky toho, jak mi bude z rána, protože jsem měla šílenou rýmu a kašel. Nakonec jsem to okolo 21:30 zabalila, nastavila budík na 4:30 (v 5:45 jsme měli sraz na AN) a zavřela oči. Usnula jsem kupodivu docela rychle.

Na druhý den ráno jsem vstala bez sebepřekecávání, ať vstanu. Oblékla jsem se, nachystala svačinu, věci a v 5:37 jsme měly s kamarádkou sraz. Přišla jsem k danému místu a ona nikde, tak ji volám, kde je - prý zaspala. Došla jsem tedy (sama) na autobusák, kde už byla čtvrtina naší třídy a čtvrtina osmáků. Spolužáci navazovali super atmosféru, takže jsem si takřka ani neuvědomovala, že jedu na ono místo. Na místo, kde zemřelo přes milión nevinných lidí.

Popravčí zeď  v Osvětimi/Auschwitz. A na první fotce jsou bloky - domy.
Po příjezdu jsme vystoupili a šli směrem k pokladně. Tam jsme chvíli čekali (zašli si na Wc, pokoukali po lidech, rozdělili se na 8 a 9), poté jsme dostali zesilovače a sluchátka. Venku se nás ujala mladá, milá paní. Dala nám pokyny, jak se v době prohlídky (ne)chovat a řekla, ať ji následujeme. Zastavili jsme se u brány s nápisem ARBEIT MACHT FREI a slečna nám začala říkat, co se na daném místě dělo. U toho ukazovala na obrázek, stojící kousek vedle a popisovala situaci.

Její první slova zněla: "Transporty přijíždělo v průměru asi 70 lidí na jeden "dobytčák" (vagón, ve kterém je převáželi byl původně pro dobytek; měřil asi 1,5 m na délku), ale jen 20% lidí bylo zaevidovaných. Zbylých 80% šlo ihned do plynových komor. Takže údaje o počtech mrtvých, které se uvádí jsou jen ti zaevidovaní (ti, co měli vytetované číslo), zbytky už nikdo neřeší." a další: "Z tábora přežilo jen 7 000 lidí. Copak to je oproti skoro dvou miliónům."

Chodili jsme od jednoho bloku ke druhému a slýchali, co se kde dělo. Slečna vyprávěla do sluchátek a a my naslouchali. Poslouchali jsme, jaký hnus a hyenismus se na tomto místě odehrával. Poslouchali jsme to, že chodíme po zemi, kde kdysi lidé spali. Také nám říkala, jaké byly tresty. Že třeba když chtěl někdo utéct a chytili ho, musel stát venku s cedulí "Hurá, jsem zase v táboře" tak dlouho, dokud tam nezemřel. A lidé kolem něj chodili, dívali se nejdříve na stojící kostru, poté na mrtvolu a také na to, jak následně člověk hnil.




Když jsme se ocitli v místnostech, kde byly za vitrínou vlasy 
(btw. dohromady váží asi 1 900 kg a tehdy je prodávali po kilech; z nich se následně tkaly látky a sítě), plechovky od Cyklonů B (plyn, kterým se zabíjelo; byly to takové "zrníčka", které se vrchem nasypaly do plynových komor a čekalo se, až udělá svou práci), nádobí, boty (dvě vitríny po stranách místnosti, která měla na délku asi 100 m), protézy, hygienické pomůcky, brýle (kterých bylo teda požehnaně a to ještě všichni neměli brýle).

Když jsme po hodině a půl +/- vylezli z Osvětimi, "nic" to s naší psychikou neudělalo. Šli jsme do autobusů, kde jsme svačili a pili a čekali na druhou půlku, až se vrátí ze své prohlídky také. Poté jsme se autobusem měli přemístit do Březinky - Birkenau, kde jezdily transporty, a kde se to vše třídilo. A řeknu vám, že až tam jsem to všechno "prožila".
Koleje smrti a pohled na rozpadající se plynovou komoru (nebo drtírnu kostí, teď si nejsem jistá.
Jeli jsme asi 5-10.minut. Poté jsme vystoupili a šli směrem k Březince. Najednou jsme stáli před známým místem, které vidíváme z fotografií. Vstupní brána. Opět jsme s naší průvodkyní vešli. Prvně nás vedla do "koupelen", poté na "záchody" a v "obytné" části pro muže. Pak jsme kráčeli na druhou stranu, přes koleje a byli jsme v "ženském táboře". Tam se nacházely také plynové komory. Skládaly se ze tří částí. Šatna - komora - spalovna. Už se (naštěstí!) rozpadaly, takže jsme viděli jen ruiny, ale i to stačilo na dost. Jen v jedné várce bylo okolo 2 000 lidí.

Vsuvka: Představte si, že po dvou dnech vystoupíte z dobytčáků. Jste po..všechno a oni vám venku slíbí, že se umyjete a vyspíte, najíte. S radostí souhlasíte a těšíte se. Jdete s částí, která přijela za mužem v pruhovaném oblečení a myslíte si, že jdete do koupelny. V šatně se svlečete, vlezete do "koupelny" a...

Ženy měly obytné budovy rozdělené na 2 části. První byla ta, kde byly ty ženy, které pracovaly, dokud nezemřely. Ve druhé byly ty, které čekaly na volné místo v plynové komoře (spalování trvalo 30 - 40.minut u jednoho člověka; a když jich bylo okolo 2 000, bylo to delší). Při vstupu do jedné nebo druhého obytného domu to byl hrozný pohled. Vyviklané postele, které byly u prohlé a nakřivo. Zdi popsané snad tisíci jazyky (nejčastější bylo SOS), betonové podlahy, které byly také prohlé, na kterých se spávalo. Vážně humus, fuj.

"Dobytčáky" a obytná část ženského tábora.
Když jsem vyšli ven i z Březinky, všichni jsme se shodli na tom, že to s námi nic neudělalo. Nastoupili jsme do autobusu a zase pokračovali v dobré náladě domů. Ale já, až jsem přišla domů, tak jsem nad tím začala víc přemýšlet, více se mi to téma rozleželo v hlavě a já zjistila, že mi to přece jen něco dalo a vzalo...

Vsuvka: Je to strašné ponížení, když tam přijedeš a máš se svléknout do naha. Dostaneš onošené hadry, dřeváky. Umývat se nebudeš (když budeš mít štěstí, tak možná jednou), na WC 1x, max. 2x denně, budeš bez jídla, pití, rodiny, kamarádů. A už nebudeš Anna Veselá, ale 23648...

Čekala jsem to horší (i fotky tomu nasvědčovaly), ale určitě mi to změnilo pohled na svět a na tehdejší dobu. Když si představím, že tam kdysi byli třeba i mí prarodiče, že tohle zažili a byli v tomhle svinstvu. Fuj! Také smekám průvodkyni (která uronila slzu - ani se jí nedivím), protože já bych se v takovém prostředí pohybovat neustále nemohla. Stačilo mi to jedenkrát a dost! Už nikdy víc! Ale každý by to měl vidět. Měl by vidět to, co v čem žili a to, co máme teď. Jak se celý svět za jedno století otočil o víc, než 360°.

Proto, pokud máte možnost, jeďte! Nikdy totiž nevíte, jestli se tato doba vrátí.
Co když naše vnoučata a pravnoučata skončí na tom obdobně? A co když tam skončíme třeba i my?
Chodba v jednom bloku  v Osvětimi/Auschwitz. Fotografie vězňů a vězeňkyň. Byli tam i Češi, nejčastěji s příjmením Jelínek/Jelínková.
Památníky v Březince/Birkenau. Je jich tam celkem 21. Z tolika zemí tam bylo lidí.
Je na nich napsané: Nechť toto místo, na kterém Hitlerovci vyvraždili půl druhého milionu mužů, žen a dětí, hlavně Židů z různých zemí Evropy, zůstane na věky výkřikem zoufalství a výstrahou pro lidstvo. Auschwitz - Birkenau, 1940 - 1945.


Za tu poslední fotku bych vraždila!
Omlouvám se tomu, kdo zde najde svoje foto. Jak jsem již nahoře zmiňovala, jsou stáhlé z netu.

Elis 👸

Žádné komentáře:

Okomentovat

Szablon stworzony z przez Blokotka. Wszelkie prawa zastrzeżone.